NlChamber
NlChamber
Homepage > CSR > CSR News > Lots of fashion trash for little money

Lots of fashion trash for little money

Spousty modniho braku za malo penez
 

Spousta módního braku za málo peněz

 

Většina evropských spotřebitelů v souvislosti s nákupy dnes nemusí v podstatě nic řešit. Všeho je dostatek.

Můžeme si vybírat z nepřeberného množství „alternativ“. Stačí mít dostatek peněz, chuti k nakupování a čas na bloumání po nákupních centrech, která lákají masivními slevami. Oblečení, kterým spoluutváříme do značné míry naši image, neznamená pro mnohé z nás v podstatě nijak zásadní výdaje. Takzvaná rychlá móda založená na nekonečném střídání „módních trendů“ a rychlé výměně sortimentu, který je mání za velmi nízké ceny, se nám už může jevit jako přirozenost. Levné džíny, trička, halenky a svetry se pomalu tváří, jako by se líhly z nějaké zvláštní násady přímo v regálech.

V devadesátých letech minulého století jsme se stali svědky sílícího trendu přesunu výroby oděvů do zemí globálního Jihu. Ve snaze snížit výrobní náklady se oděvní společnosti začaly stále více spoléhat na outsourcing. Trend zadávání výroby a následného nákupu hotových oděvů v asijských továrnách s levnou pracování silou postupně posiloval.

Dnes si již nelze představit, že by se značky typu H&M, Zara, C&A, Gap, Adidas či Nike obešly bez výrobních kapacit, které nabízí Čína, Bangladéš, Kambodža a další země. Pro naprostou většinu známých značek byl přesun výroby klíčovým předpokladem ohromného úspěchu a dynamického rozvoje. Za posledních deset let přinesl tento způsob výroby oděvním firmám několikanásobné zvýšení zisků. Například největší evropský distributor rychlé módy, společnost Inditex (vlastník značek Zara či Massimo Dutti), mezi lety 2002 a 2011 zečtyřnásobil svoje zisky ze 438 milionů eur na 1,9 miliard eur.

Za úspěchem většiny těchto velkých oděvních společností ale není poctivý přístup k byznysu. Jejich zisky se zakládají na omezování lidských práv a masivním porušování pracovních standardů, které považujeme v Evropě za běžné. Zaměstnanci dodavatelských továren pracují dlouhodobě v podmínkách, které bychom směle mohli přirovnat k novodobému otroctví.

Extrémně dlouhá pracovní doba (šestnáct hodin denně není výjimkou), mzdy, ze kterých nelze zajistit ani základní lidské potřeby, a životu nebezpečné pracovní prostředí jsou krutou realitou pro většinu zaměstnanců. Snahy dělníků a dělnic hájit vlastní práva jsou opakovaně násilně potlačovány. Znovu a znovu dochází k tragickým nehodám, kdy při práci umírají stovky lidí, kteří pro nás šijí oblečení. Evropské a americké oděvní společnosti ale většinou jen tiše přihlížejí, přestože podstatou těchto problémů jsou právě jejich obchodní praktiky.

Oděvní společnosti do značné míry ovládají dodavatelské řetězce a mají mnohdy větší moc než země, kde se oblečení vyrábí. Hrozba přesunu výroby pryč ze země, která je závislá na exportu hotových oděvů, je stále přítomná. Pokud by k přesunu opravdu došlo, pro mnohé státy by to znamenalo sociální kolaps nepředstavitelných rozměrů. Proto mohou velké oděvní společnosti takřka neomezeně diktovat výkupní ceny i dodací podmínky, přičemž hlavním požadavkem není kvalita ani přijatelné podmínky výroby, ale neustálé zvyšování produktivity a nižší cena zboží.

Na negativní dopady svého byznysu jsou oděvní společnosti upozorňovány minimálně dvacet let. K odpovědnosti za existující problémy v dodavatelských řetězcích se stále staví liknavě. Pravidelně vydávají zprávy pojednávající o vlastní společenské odpovědnosti, kde veřejnosti neváhají sdělit, že „spokojenost každého zaměstnance je základem naší činnosti“, poukáží na řadu „efektivních kroků k lepší budoucnosti“ nebo ve snaze udržet si zákazníka inzerují údajně „odpovědnou“ či „udržitelnou“ módu. Papír a kampaň unesou leccos. Ve skutečnosti se ale pracovní podmínky nelepší, popřípadě se daří řešit jen dílčí problémy, a to jen tehdy, když dojde k tragédii a oděvní společnosti se ocitnou pod drobnohledem a tlakem médií a veřejnosti.

Neutěšené situaci v globalizovaném oděvním průmyslu se vlastně nelze divit. Nejdůležitější je zisk za každou cenu a udržování prapodivného komfortu spotřebitelů, kteří jsou neustále ochotni nakupovat hodně věcí za málo peněz. Dokud nebudeme o našem spotřebním chování uvažovat v souvislostech a na základě nich pak také jednat, nic moc se zřejmě nezmění. Zaměstnanci oděvních továren budou dál pracovat v nelidských podmínkách a oděvní společnosti budou dál vydělávat na jejich utrpení, přičemž nám budou věšet bulíky na nos a servírovat vesele jeden módní brak za druhým.

Zdroj: Petr Mareš pro materialtimes.cz, 8. 9. 2014, ilustrace: Fashion Cosmic Call, Barbora Togel
 
A-CSR
Print page Print page       Send link to e-mail Send link to this page to e-mail